R.I.P. Piotr „Raku“ Rak

S velikou bolestí a zármutkem vám musíme oznámit, že dnes ráno náhle zemřel náš veliký kamarád, přítel, člověk sečtělý, moudrý , dobrý, kumpán ke skleničce a černému Kožiolkowi, neúnavný diskutér, v podstatě člen ostravského klubu KLF.

Piotr Raku Rak

Bude nám všem velice chybět a těžko se v tuto hledají slova, když ještě před měsícem jsme se veselili na Bilconu. Proto přejeme hlavně rodině upřímnou soustrast a hodně sil!

A přidáváme pár slov těch, kteří s ním prožili mnoho chvil a kteří mohou…

Kraken

Poslední žert před odletem na Tatooine

Nevím, možná jsem se o tom už někde zmiňoval. Ale nedá mi to…

Poprvé jsem se s ním setkal na Silconu v Katowicích, kde mi byl představen. Cítil jsem se trochu provinile, protože byl oblečen v dobře padnoucím obleku (já ne), kravatu správně uvázanou (já neměl žádnou) a brýle, za kterými se blýskaly zvědavé oči, ty jsme měli oba (ty brýle).  Už tehdy to byl idol všech panen a dívek. A já netušil, že nebude trvat dlouho a stane se jedním z mých skutečně nejbližších přátel. Ten mladík se jmenoval Piotr Rak. Pro všechny, kteří vědí, o koho se jedná, však jeho jméno zní Piotr Raku Rak. On mu snad nikdo jinak než Raku neřekl. A naše seznámení bylo dovršeno večer a během dlouhé noci u velké láhve finské vodky.

Ten člověk byl přírodní úkaz, chodící encyklopedie, věděl o všem – o knihách, o filmu, o historii, o military, o autorech, o hercích, ale také o počítačových hrách. Měl jednu nectnost, nerad spěchal, nebyl žádný turista. O všem se mu nejlépe hovořilo u piva (obzvlášť jej zajímal „Velkopopovický kozel“, mazlivě přezdívaný Kožiolek). To jsem si ověřil mockrát na Hukvaldech, kam nás s rodinou jezdil navštěvovat a slavit naše narozeniny (byly kousek od sebe).

Nebyl žádný skřivan, kamarádil se spíše se sovou. Asi ze dvou důvodů, prý je symbolem moudrosti a žije v noci. On taky. Zažil jsem s ním řadu conů v Polsku, v Česku i na Slovensku. On byl vlastně naším klubovým členem. Pomáhal při Parconech, pomáhal při Bilconech. A pořád hovořil, diskutoval.  Říkal jsem mu, že je šedá eminence polského fandomu, takový Josef Fouché. Přecházel to a tvářil se, že to neslyší. Ale slyšel. S úžasným smyslem pro humor se probíjel životem.

Jenom ten poslední žert se mu nevyvedl. A naštval tím nejenom mě, ale i mnoho fanů v Česku, kteří ho měli rádi. Teď už se nám směje shora a popíjí svého oblíbeného „Kožiolka“.

Máme Tě rádi Piotře Raku Raku.

Za sebe, za Ostraváky a všechny, kteří Tě u nás vždycky vítali a vážili si Tě.

Aleš zvaný také Lojza Quak

Ještě před několika léty jsem bral rčení o tom, že život se ti definitivně láme k horšímu, když začneš dostávat více parte než pozvánek na svatbu, za velice vtipné. Až do dnešního dne, kdy mi Aleš Koval sdělil, že zemřel Piotr Rak. To jsem slovy Monty Pythonů (mimochodem, Piotr Rak je měl stejně jako já velice rád) v plnočelné nahotě pochopil, že toto rčení není vtipné, ale drsně pravdivé. Bohužel, Piotrovi se život definitivně zlomil. A že to bylo právě v době, kdy si připomínáme památku zesnulých je jen scifistickou třešničkou na dortu jeho života. Piotrova předčasná smrt mě hluboce zasáhla. Není důležité, jak dlouho jsme se znali, ale důležité bylo to, co jsme spolu zažívali, on jako Polák a já jako Čecho-Šlonzák, když jsme se setkávali. Možná proto jsme měli k sobě tak blízko. Vedli jsme spolu sáhodlouhé, neskromně plnohodnotné hovory nejenom o životě, ale hlavně o sci-fi ve všech jejích podobách a nuancích okořeněné Piotrovými neuvěřitelně podnětnými a vtipnými poznámkami a postřehy. Piotr měl toho neuvěřitelně mnoho načteno a nakoukáno. Mnohdy jsme spolu klábosili o sci-fi až do rána. Uvedu jeden příklad, jak sarkastický Piotr byl. Když ještě neznámý polský autor Piotr Witold Lech začal psát své příběhy o Rokhormovi z Aron, tak Piotr Rak konstatoval, „… že by si jeho příběhy měl důkladně přečíst Andrzej Sapkowski, aby věděl, jak se píše vynikající fantasy“. V poslední době jsem sledoval Piotrovy postřehy a informace o dění ve sci-fi prostřednictvím jeho facebookové stránky. Ale i tak jsem si nad každým jeho postřehem a informací vysloveně rochnil blahem.

Rozepisovat se o legendách a o všem, co pro nás, obyčejné scifisty udělali, je opravdu téměř nemožné. V každém případě o nich platí totéž, co o hrdinech – že to jsou lidé, kteří zbytečně brzy umírají, na rozdíl od nás, kteří zbytečně dlouho žijeme.

Petře, sedící někde tam v černé tmě nad námi na okraji horizontu událostí černé díry uprostřed naší Mléčné dráhy se šibalským úsměvem na rtech, budeš mi setsakramentsky chybět…!

D. Chmelař